Poezie

Poslední polibek

Chutná božsky
a přece tak žalostně.

Polibek Poslední.

Jen sklenku pozvedni
a zapij ten hořký chtíč,
o tom, že by mohlo být líp.

Jen slib,
že ztracené sny

utopíš.

Sníh

. . . Já jen . . .

Chtěla jsem Vám říct.
Na očích máte
sníh.

Pomalu taje.
A Vy?

Na očích máte malé černé kaluže.
A on?

On za to nemůže.

. . . Jen Vy . . .

Dívám se na své ruce
jak klidně leží
Najednou vzlétnou prudce
odpočaté a svěží

Vzlétnou jak zlatožlutí ptáci
jak květ
a zkrotlé se mi vrací
zase zpět

Dívej se na mé ruce
teď leží
Ale odlétají prudce
jak ptáci z věží

Bůh potrestal hříšné lidi
seslal na ně potopu
Když nechtějí tak neuvidí
moji božskou osobu

Ale lidé cháska lstivá
vyplavali Bohu díky
By Bůh je tedy zničil zcela
seslal na ně úředníky

Vlasy vrby vlají vánkem
a řeka věrně její proutí
nese jak tak krajem proudí
a její toky napříč spánkem
jenom tobě šepotají
o tajemstvích v tomhle kraji
jak led taje pastvinami
srdce taje slabinami
a ukrývá svoje taje
v ledu duše nejhlubší
jak jaro už se ozývaje
ten led lehce přehluší

Sluneční svit ze kterého cítím cit, jenž končí období sněhových vloček a začínají kvést první květiny na které ještě dopadají vločky a rozpouští se pomalu a přitom splynou jako rozmrzávající se řeka, která okouzlí odrážející úsměv v ledu a, kdo se hněvá, tak v jedu.

Ráno už dříve tma ve světlo se mění, ptáci zpívají od kuropění.
Zelené lístky z pod hlíny se derou a první květy se s ranními mrazíky perou. Naděje, kterou nám slunce dává, že je zvěsti přicházejícího jara. Mláďátka přichází na tento svět a chlapce napadá otázka, jak se vlastně plete pomlázka.
Protože zas jsou tu po roce, svátky Velikonoce. Jsou symbol, že mrtvé z mrtvých vstává a novou naději nám to do života dává.
Paprsky slunce naše tváře budou hřát, co víc si člověk může přát.
Ať vůně květů zahřeje naše srdce a my ruku v ruce půjdeme pod strom se líbat a vstříc k létu se dívat.
Však teď je tu jaro, užijme si s ním každý den.
Po dlouhé a smutné zimě je krásnější než pouhý sen....🌷🐰🐣

Sníh si tak padá, padá, padá
na květy kalin. Ty se chvějí.
Blíží se jaro, něžné jaro.
Prostřeno zimní rozloučení.

Snad ještě jedna porce chladu.
Pár vloček vmíchat do kávy.
Ubrus už zelená a kvete
a mě to vážně trochu plete.
Těším se dřív.
Zatím se těšit nebudu.

Za oknem probíhá ten souboj.
Zima se ještě nevzdává.
Jaro si přebírá svou vládu
jen, když se nikdo nedívá.

Snad ještě jedna porce chladu.
Pár vloček vmíchat do kávy.
Ubrus už zelená a kvete
a mě to vážně trochu plete.
Těším se dřív.
Zatím se těšit nebudu.

V bezince slyším první trylky.
Přilétl skřivan virtuos.
Krokusům zpívá pozdrav jihu.
Zvědavě vystrkují nos.

Tak se to vážně asi stalo.
Slunce mě šimrá na tváři.
Poslouchám tlukot svého srdce.
Konečně jarní počasí.

Slunce už vychází
nad městem ještě spícím
rozhoří v extázi
tvář marně nevěřícím

Svět běží potajmu
jen stíny šeptají si
o vůni nočních snů
návratech ke svým kdysi

Lehké je uvěřit
když srdce láskou vzplane
je to jen pouhý cit
pro pole neorané

Svět hoří v červáncích
a pole soumrak hladí
pohledem vnitřních tich
akordy v amol ladí

Ve strunách rozezní
sonátu z lásky psanou
kdy člověk víc než sní
a nemá na vybranou

Když člověk roztouží
své srdce víc než zdání
najde i v kalužích
odstíny ze svých přání

Oddenky z tužeb svých
pár minut tiché slávy
kde první z posledních
o světě nevypráví

Protože dávno zná
proč stromy vypráví si
jak mizí ve hvězdách

co bylo
včera
dnes
i kdysi...

Jarmila Synková©

Vločky.
Počítáš jednu za druhou.
Trochu se usmíváš
a v tvých představách
tě šimrá na nose sluneční prach.

Možná teď
na oheň přiložíš
ještě pár posledních polínek.
Přestaneš snít
Otevřeš okno dokořán.

U branky
zahlédneš skřivana.
Zpívá svou píseň o jaru,
o dlouhém letu
a dalekém moři.

Procitáš
a dole v zahradě
hlásí se sněženky o pozornost.
V nevzhledném koutě pod slívou
krokus už ví, že zimy je dost.

Datel do jabloně ťuká,
morseovkou vysílá :
"Kdy si spolu dáme sťuka?
Odpověz mi má milá."

Čeho se sněhulák bojí?
Že už dlouho nepostojí.
Naději velkou nemaje
do rána asi roztaje.
Zůstane pomník maličký,
hrnec, mrkev a uhlíčky.