Próza

Myšlenky zahalující se pod dýmem cudnosti a vášně, které se snaží uchopit správný směr ačkoliv je to nevyzpytatelné a nepoddajné.

Žár ve hvězdách je okouzlující až se k němu chci přiblížit a zažehnu jako hvězda, která shoří a vrátí se ke svému osudu.

Motýlí křídla vzplanou nad prach, který jsi byl kdysi a budeš jednou tím krásným motýlem a ne jenom v myšlenkách.

Kapky deště se vrývají do svitků a tvoří krásnou skladbu, která tu ještě nebyla slyšet a je něco nepopsatelného až se divím.

Tančím v hvězdných myšlenkách a na zem dopadají kapky deště a rozplývám se v nich a stále myslím na to, co tu vždy bylo a bude.

Dokud čtu tak dýchám

Určitě jsem se narodila s knížkou v ručičkách. Nikdo ji neviděl, ale to neznamená, že tam nebyla. Není možné, aby tam nebyla. Co jiného bych dělala těch devět měsíců než četla. A knížka ke mně prostě patří, odevždy. Od pradávna.. Vybrala jsem si k narození rodinu, kde se četlo. Jak jinak. Lásku ke knihám jsem sdílela především s babičkou, která mě brávala s sebou do knihovny. Knížky mi v rukách šustili prostě odjakživa, patřily ke mně jako prsty mé ruky. Schopnost čtení jsem si osvojila brzy a sama a pro jistotu jsem se naučila básničky a říkanky ve slabikáři a v Malém čtenáři nazpaměť ještě před zahájením povinné školní docházky. Knížky se začaly ukazovat jako neoddělitelná [...]

Jednou v noci se mi zdál sen. Byla jsem krásná černovláska, naprosto sobě nepodobná, ale přesto jsem to byla já. Na sobě jsem měla dlouhé rudé šaty, róbu a byla jsem na nějaké gala večeři, párty, jaké znám z filmů. Všude bylo plno lidí, muži ve smokingu, ženy v róbách, chodí, mluví, konverzují, podávají si ruce a nadšeně se zdraví. Mezi touto elitou se proplétají číšníci se šampaňským a bufet přetéká jídlem. Tam jsem byla a byla jsem jednou z nich. Přistoupil ke mně krásný muž ve smokingu a gratuloval mi, že jsem byla vybrána na tu stáž já. A poletím tedy do Chicaga a do Washingtonu. Zalila mě vlna radosti z úspěchu, ale zároveň i hrozný strach, hrůza, jakou [...]

Pro Marii Lesákovou,
dívku s touhou prožít
svůj život dokonale. Celý.

V tu chvíli byla babička Anna na zahradě. Terce se naskytla příležitost prozkoumat zakázanou půdu. Schody jí vrzaly pod nohama, jako by ji varovaly, že nechce vědět co se tam nachází. Jenže tenhle fakt ignorovala. Pokračovala po schodech nahoru, až se dostala na půdu. Když ale otevřela dvířka, a vytvořila tak malou skulinku, kudy se mohla podívat, byla překvapená. Půda byla prázdná, až na jednu truhlu, která stála v rohu. Tohle se Terce nezdálo, neměla z půdy dobrý pocit, a už vůbec ne z osamocené truhly. Ale zvědavost zvítězila nad strachem a ona se ji váhavým krokem vydala prozkoumat. Když sfoukla všechen prach a otevřela ji, byla snad ještě [...]

Držela jsem ho v náručí. Zažívala jsem s ním jeho poslední minuty života. Viděla jsem, jak mu úsměv mizí z tváře. Byl chladný. Jeho končetiny bezvládné. Šála kterou měl kolem krku byla celá promočená. Mohla jsem jet pomaleji. Nebo snad brzdit, všimnou si ho včas. Na jeho tváře dopadaly paprsky slunce. Zdálo se jako by se mu přitížilo. Nemohla jsem ho tam nechat samotného. Nikdo v okolí nebyl, a i kdyby byl, nikdo by stejně nepomohl. Nemají pochopení. Svírala jsem ho v rukou a třásla jsem se zimou společně s ním. Byl tak studený. I přesto že se blížilo jaro a slunce mělo sílu, na některých místech zůstával sníh. Toto místo nebylo výjimkou. Dál jsem u něj klečela a objímala ho. Moje slzy dopadaly na jeho tělo. Zdálo se jako by rovnou přimrzaly. Jeho tělo leželo bezvládně a nehnutě. Výčitky mi zaplavily mysl. Kdybych jela pomaleji... Kdybych ho viděla... Kdybych ty sáňky ubrzdila, nemuselo se to nikdy stát! Teď cítím jen smutek. Přejetý sněhuláček pomalu roztál v mém náručí. Jeho poslední pohled patřil jen mě, a já mu jej opětovala.