Sníh

. . . Já jen . . .

Chtěla jsem Vám říct.
Na očích máte
sníh.

Pomalu taje.
A Vy?

Na očích máte malé černé kaluže.
A on?

On za to nemůže.

. . . Jen Vy . . .

Tančím v hvězdných myšlenkách a na zem dopadají kapky deště a rozplývám se v nich a stále myslím na to, co tu vždy bylo a bude.

Bůh potrestal hříšné lidi
seslal na ně potopu
Když nechtějí tak neuvidí
moji božskou osobu

Ale lidé cháska lstivá
vyplavali Bohu díky
By Bůh je tedy zničil zcela
seslal na ně úředníky

Vlasy vrby vlají vánkem
a řeka věrně její proutí
nese jak tak krajem proudí
a její toky napříč spánkem
jenom tobě šepotají
o tajemstvích v tomhle kraji
jak led taje pastvinami
srdce taje slabinami
a ukrývá svoje taje
v ledu duše nejhlubší
jak jaro už se ozývaje
ten led lehce přehluší

Sluneční svit ze kterého cítím cit, jenž končí období sněhových vloček a začínají kvést první květiny na které ještě dopadají vločky a rozpouští se pomalu a přitom splynou jako rozmrzávající se řeka, která okouzlí odrážející úsměv v ledu a, kdo se hněvá, tak v jedu.

Ráno už dříve tma ve světlo se mění, ptáci zpívají od kuropění.
Zelené lístky z pod hlíny se derou a první květy se s ranními mrazíky perou. Naděje, kterou nám slunce dává, že je zvěsti přicházejícího jara. Mláďátka přichází na tento svět a chlapce napadá otázka, jak se vlastně plete pomlázka.
Protože zas jsou tu po roce, svátky Velikonoce. Jsou symbol, že mrtvé z mrtvých vstává a novou naději nám to do života dává.
Paprsky slunce naše tváře budou hřát, co víc si člověk může přát.
Ať vůně květů zahřeje naše srdce a my ruku v ruce půjdeme pod strom se líbat a vstříc k létu se dívat.
Však teď je tu jaro, užijme si s ním každý den.
Po dlouhé a smutné zimě je krásnější než pouhý sen....🌷🐰🐣